Zaprvé skvěle lyžuje. Když proniknete za její trošku hravě neprostupný kukuč usměvavé školačky, zaslechnete až rozumně dospělé názory. Na sport, život a tak… Pořád je to ale hlavně sjezdařka. Druhá až třetí nejlepší v zemi. A s brzkým výhledem žhavá uchazečka o post české jedničky. Jaká tedy je Kateřina Pauláthová?
Celá rodina lyžuje a hraje tenis. „Taťka s mamkou se potkali na lyžích,“ připomíná. Sama jako dvouletý mrňous zkoušela lyže doma v Havířově před domem na trávě. Tak se nemohla dočkat zimy. A když napadlo… na Bílou do Jeseníků to mají jen padesát minut autem. Byly jí čtyři, když jela první závod, Velikonoční vajíčko na Pradědu. Jako nejmladší dostala obrovský dort.
Lyžovala i o pět let starší sestra Jana, jenže jednou si přivezla z Itálie po komářím bodnutí boreliózu. To jí oslabilo imunitu a při každé větší fyzické námaze onemocněla. S vyhlídkami na závodní kariéru bylo utrum.
Dcera a otec – trenér?
Dokud jednomu nehrábne…
Kačka chodila do atletické třídy a hrála basket. Táta Radovan zvaný Radula tlačil mladší dcerku spíš do tenisu. Až před pěti lety prý dal pokoj. Přitom ona sama měla jasno už mnohem dřív: chci lyžovat! Raketou se ale umí ohánět stále a tuze ráda tak činí.
Do hor se vydávaly spřátelené rodinné týmy, Pauláthovi a Zemanovi, tedy spolu s dítky českého vítěze kombinace v Kitzbühelu. Jeho dcera Andrea po operaci kolene ostatně stále věří, že také dokáže naskočit do kolotoče světového poháru. „Nějak jsme to dávali všechno do kupy, starali se hlavně táta s Bobasem (Zemanem),“ vzpomíná. „Od juniorů to bereme vážně, profesionálně.“
Až někdy před třemi lety si ale uvědomila, že by to někam mohla dotáhnout. Krátce nato, na jaře 2011, získala první a dosud jediné tři body ve světovém poháru, za 28. místo v obřím slalomu ve Špindlerově Mlýně. V přímém přenosu vidělo mnoho lidí, z jakého vzájemného jiskření s tátou ten výsledek vzešel.
To je všeobecně známo: O vztazích otců a dcer ve vrcholovém sportu by se dala napsat kniha. Hodně tlustá, napínavá a místy docela drsná. V lyžařském díle by se našli třeba Pärsonovi, Kostelićovi anebo Záhrobští, ať zůstaneme na české půdě…
„Jak dlouho to spolu s taťkou vydržíme? Dokud jednomu definitivně nehrábne,“ směje se Kateřina Pauláthová. Polštář nárazům tvoří cílené odloučení i maminka. „Dáme si od sebe pauzu. Anebo voláme mámě, každý zvlášť. Já pak ještě ségře.“
Oceňuje jeho snahu a zaujetí…
„Dělá pro mě maximum, ale kdybych ho měla pořád poslouchat, praskla by mně hlava. On je cholerik a já… vlastně taky. I když vydržím déle zůstat flegmouš,“ usmívá se.
Někdy se uklidí jen za hlasitou hudbu do sluchátek. Ale pozor, žádná sladkorockerka jako stejně stará Ewa Farna z jejich končin. „LedZeppelin, AC/DC, Nirvana… sama si pustím pořádný peklo,“ vypočítává oblíbené kapely. A ještě přidá live koncerty Queen a Freddieho Mercuryho v plné obrazové palbě.
Gentleman i blázen…
Jako své sportovní idoly jmenuje Rogera Federera a Boda Millera. Tenistu a lyžaře, ovšem zcela odlišné charaktery. „Jeden gentleman, super profík. Zkazí dvacet míčů a zůstane v klidu. Druhý bohém, free chlápek, skoro blázen,“ krčí rameny nad výběrem kmotříčků. Pořád však ví moc dobře, že v českých podmínkách by se neobešla bez táty. „Nemáme takové týmy s kompletním servisem jako Rakušani, Němci a další. Třeba u švýcarského nároďáku bývá na pět holek šest trenérů.“
Dá se takové převaze vyrovnat? „Vždycky můžeš udělat o trošku víc. Ve fyzičce, technice, v přípravě materiálu. Jezdit kvalitněji, líp regenerovat, víc spát. Abych se prosadila, musí se to všechno spojit,“ uvažuje reálně.
A kam až může, nebo chce dosáhnout? „To vůbec neřeším, nestresuju se. Poměřuju se jen sama se sebou. Neumím prohrávat, neohlížím se na ostatní, chci být vždycky lepší než minule. Proto jsem nikdy nebyla na kolektivní hry,“ vypráví. „Ale záleží hodně na celkovém přístupu. Švéďáci makají a jsou výborní, ale všechno si mnohem víc užívají. To se mi líbí, my Češi jsme někdy až moc zakouslí a křečovití. Přitom oni jezdí skvěle a samozřejmě bojují ještě o lepší výsledky než my, mají sami mezi sebou větší konkurenci. Aspoň že si vypomáháme s Norkami, Polkami a Slovinkami.“
Souboje i v zákulisí…
To zní moudře a vyspěle. Možná i díky tomu zvládla předsezonní stresovou situaci o právo na jediné místo v obřím slalomu v Söldenu. Podle FIS bodů si ho vyjela ona, podle nezpochybnitelných zásluh si o šanci nahlas říkala i Šárka Záhrobská. „Jedu já. Se svými jízdami jsem byla docela spokojená a víc bych to nerozebírala,“ řekla v klidu před plným sálem na tiskové konferenci po vypjatém reprezentačním soustředění.
Sama je už sedminásobnou českou mistryní a poslední tři sezony stojí v žebříčku obřího slalomu výš než historicky nejúspěšnější česká sjezdařka všech dob.
Proto nepřekvapí ani vztah ke škole. „Ve třídě mě sice moc nevidí, chodím jen na konzultace a zkoušky. Ale snažím se to stíhat.“ Přednost dává společenským vědám, ještě vydrží chemii a biologii,ale matika? „To ne, ta je moc těžká.“
Letos se chystá na maturitu a pře-mýšlí o pokračování. „Pořád je to pro mě přednější. Nechci skončit jen jako bývalá lyžařka bez ničeho,“ má jasno. „Chci pokračovat hned, bez přerušení, abych nezakrněla, aby mě to nutilo něco dělat,“ přemýšlí a představuje si, jak pronikne do hlubin fyzioterapie.
Ostatně i sestra dodělává bakalářské studium managementu a ekonomie a ještě k tomu stíhá přes zimu pracovat v lyžařské škole ve Švýcarsku.
Čajovna a diskotéka.
Jak si vybrat kluka?
Její mozek zdaleka netvoří jen sněhová koule. „Když jsem doma, snažím se lyžování pustit z hlavy. Dám si relax, zajdu na masáž do whirlpoolu. Někdy potřebuju klid v čajovně, jindy vyrazíme s holkama na tanečky, pobavím se s jinými lidmi. Kamarádi už to vědí, že se mě nebudou ptát: Jak to šlo na ledovci?“
Skoro každý sjezdař miluje rychlost taky v autě. „Jednou jsem řídila mercedes sporťák, to jo, to se mi líbí,“ potvrzuje. A holčičí starosti? „Nakupuju ráda, ale jednou za půl roku mi to stačí. Značky neřeším, probereme všechno, utratíme peníze a máme pokoj, jsme spokojené,“ povídá.
Holky, co jezdí z kopce dolů, mívají často, řekněme eufemisticky, řádné zadnice, aby ustály ty odstředivé síly v zatáčkách. Ve dvaceti sice ještě váhu tolik hlídat nemusí, ale zamyslí se někdy? „Nijak se netrápím, ale loni jsme upravili jídelníček s dietoložkou. Dodává mi obecnější rady, jak se najíst a tím se řídím. Já dávám přednost masu, zeleninu skoro vůbec. Mám ráda dortíky jako táta, ten je na sladký. Mamka pochází z Valašska a miluje zase klobásy.“
A co chlapci?
„Na kluky i na jídlo jsem vybíravá. A teď na něco vážnějšího nemám čas,“ usměje se rázně objekt zájmu. „A mít někoho od lyží, s kým bychom se potkávali na cestách? To taky ne, děkuju.“
Nakonec přece jen aspoň prozradí, kde hledá zalíbení: „Mám ráda vymakaný kluky s vánočkou na břiše…“
Tak už dost lifestylu. Sledujeme příběh trojnásobné mistryně Česka, vítězky FIS závodů i páté a sedmé naděje z juniorského mistrovství světa. Prozatím.
Zase jen zlehka zmírní napětí. „Chci se dostat nahoru mezi nejlepší. Miluju to a baví mě to. Ale nedovedu si představit, že budu ještě za deset let trpět půl roku v lyžákách. Užívám si lyžování, dokud to jde. Takové pohledy z Alp jako já uvidí málokdo,“ říká. Jako by ambice ani trochu nepálily.
